Osoby a obsazení: Vilík, Františka, Jindra, Pepa, Najt
Vyjíždíme z Prahy po 7:30, před námi dlouhá cesta. Ano, posloucháme Hobita (rodiče prominou) a vybíjíme baterky svých mobilů hrami. Upozorňování na okolostojící hrady je naprosto zbytečné. První zastávka měla povzbudit národního ducha, vždyť v Ambergu se narodil Bedřich Falcký. Cílem byla prohlídka rokokového klášteního (a poutního) kostela Maria Hilf. No, kdyby tam neprobíhala pobožnost, asi bychom si ho prohlédli i zevnitř, takto holt jsme jen jukli, ale i tak mohu doporučit, vyplatí se i krátký kuk. No a z hospody plné zarouškované klientely je pěkný výhled na staré město. I to stojí jistě za procházku, ale to bychom museli mít vybito.
Oči od obrazovek se zdvihly až při pohledu na nápis BurgerKing kdesi hluboko v daleké Germánii. Byli jsem ale hanebně oklamáni, protože to byl normální dálniční bufík, ani ta Gulaschsuppe nebyla nic moc, Vilík nechal všechny hranolky a salát, který si objednala Fany, taky nedopadl dobře. Trochu zklamání, no.
Původní edukativní cíl byl navštívit Freiburg, město s nejkrásnější kostelní věží v Německu, která jediná obsahuje pořád jen ty gotické cihly, žádná replika, nic takového. Zmínky o zde působících Husserlovi a Heidegerovi byly oslyšeny zcela. No, nebudu to prodlužovat, po oznámení, že nedaleko našeho noclehoviště je rovněž bazén se skluzavkou, byla cesta do Freiburgu kompletně zamítnuta, navíc s Fančiným komentářem, že jsou snad prázdniny a tedy kompletní prázdno. Za trest si děti užily německou verzi plaveckého Amazonu, neb lístky do bazénu nelze koupit jinak, než online. No a to je na samostatnou publikaci, takový e-shop s 3 lístky (dětský, dospělý, rodina) může být i půlhodinovou adventurou. Za odměnu se ale mnohokrát sklouzly, huply a tak všechno. Že jsme museli na vstupu v mobilu ukazovat PDF otisk koupené vstupenky se ještě pochopit dá, i když je to neobvyklé. Proč se ale musela tvořit koronafronta (odstupy i náhubky) i na výstupu, po tom jsme raději nebádali.
Obrovská únava znemožnila oběma zapisovatelům vést deník, začínáme slušným šlendriánem, ale holt jsou ty prázdniny...
Něco málo fotek zde a video velmi raw zde
Ranní Suggental byl převelice mokrý, psa by nevyhnal. Mladší polovina výpravy navíc odmítla vstávat, s přihlédnutím k tomu, co nás čeká. Je evidentní, že dlouhé cesty autem nejsou záživné, přestože nerušeně mohou (dokud baterky dovolí) trýznit své mobily. A je pravdou, že upozorňování na hrady a pevnosti, veletoky i později bizarní kopce Provence byly chápány spíše jako vyrušení než jako podnět k radostnému poznávání.
Původně měla být jediná zastávka v Tournus, ale vysomrovali oběd sotva 50 km před ním. Nic nepomohl můj stesk, že v Tournus je krom katedrály (tu jsem jim neodpustil) i Michelinská restaurace, ne, dali si typickou benzínovou stravu. Pravda, Vilík soudil, že to bude hotdog a byl překvapen vynikající pečenou šunkou s hranolky, Fanča nezklamala salátem. Ale protože jí byl slíben nanuk, když aspoň ten salát sní, tak to dopadlo lépe než včera.
V Tournus je románská katerdála, jeden z klenotů této architektury a nutno uznat, že prošli se zájmem, i když krypta Fanče nevoněla. Připravený výklad o architektonických zvláštnostech ranného románského slohu však Vilík odbyl mávnutím ruky s tím, že o tom mluvili ve vlastivědě.
No a pak už jsme se promotali Lyonem a jen "žralok" (ano, ta slavná výstavní síň) je trochu zaujal a už jsme konečně dopelášili do Cabrierres de Avignon, kde jsm pár minut počekali na paní bytnou v nějakých 35 stupních. A ano, Vilík už zase měl katastrofu v oku, ale paní došla a Vilík s ní krásně vedl řeči, obě angličtiny byly srovnatelné, paní měla trochu přízvuk...
Po večeři jsem vyrazili na místní hrad, ovšem zůstal v soukromých rukách a není přístupný, nebo teda aspoň nám neotevřeli. Konečně i děti poznaly, že na hradech se dá bydlet, přestože jsou od ruin k nerozeznání.
Pár fotek je zde.
Vstávání nám moc nejde, zdejší levandulový všeprostupující odér je spánkotvorný evidetně. Krutá babka však všechny vyhnala z postelí, tak moc se těšila na Avignon, protože zatímco větší část výpravy trpěla edukací, ona se mohla poflakovat po městě a prolézat s Najtem šopy. My ostatní jsme dostali plnou dávku čisté gotiky, s pomocí "histpadů" okořeněnou jak hledáním pokladu, tak i vizualizací vybavení a výzdoby z 14.-15.stol., včetně podob papežských. Vlastně mi přišlo dost smutné, že z původní výzdoby nezbylo mnoho, ba skoro nic. Architektura objektu je ale zcela úchvatná, kdo má rád gotiku, měl by zajít. Histpady jsou naprosto báječný vynález, jen očekávají dobrou znalost jiného než českého jazyka.
Procházka hradem nám trvala bezmála půldrué hodiny a tak se samozřejmě ozvaly žaludky, především Fančin. Crepa s nuttelou a banánem vyrobená s láskou místními Maury byla uznána postačitelnou. Poté pochod k věhlasnému mostu, na tomto místě je třeba poznamenat, že Vilík byl Rhonou naprosto uchvácen, asi v Praze žádnou řeku nemají.
Po krátké procházce pobřežím pádíme k Pont du Gard, Fany se na koupaliště vysloveně těší. Nedivíme se, teploměr je kolem 30st. Souboj s elektronickým prodavačem lístků jsme vyhráli, i když to nebylo od počátku jasné. Rovněž Najt si vybojoval vlastní cestu a nemusel bloumat smyčkami šikan připravených na koronávštěvníky, jichž se jaksi nedostávalo, frontu jsme tvořili jen my. Pán nám moudře pověděl, že za svůj lístek smíme dovnitř a zase ven, měl krásnou nažehlenou roušku a vynikající angličtinu.
Antická architektura děti uchvátila, zvlášť pohled z řeky. Nemohli jsme je od toho odtrhnout, i když Fanča už bezmála zvonila. Vilík překonal tento veletok úplně sám a dokonce se i vrátil, ale bylo to prý děsivé.
Pak už přes zmrzlinu domů na oběd/večeři. A ano, ssmozřejmě, několik minut čumění, mobily se aspoň ohřály. Vlastně jsem zapomněl, ještě se taky účtovalo - každý skládal své účty - Vilík za cestu, Fanča ostatní útraty. Dost těžkou řeholi mají.
Po chvilce relaxu vyrážíme ještě na podvečerní fotovýlet - Gordes je totiž fotogenická vesnice, tu jsme si useli zmačknout. No a kousek odtud je opatství sv.Marušky, to fotí povinně každý návštěvník Provence, by nám zdražili pobyt, kdybychom se ve zdejších levandulích nevyfotili. Tak jsem to tedy absolvovali, Vilík si nafotil místní parkoviště, resp. jednotlivé značky aut, která dokumentovala velmi dobrou společnost, v níž jsme se díky té cestě octli.
Ano, to byl ten správný mix, evidentně, nikdo neodmlouval a od 10. spí. Skoro všichni. Vilík se dnes realizoval co fotograf, starý babiččin Oly makal na plný plyn. A kdyby si neusmolil objektiv setrvalým opatláváním, mohl mít těch forek k ukázce podstatně víc. Snad příště, ale ono i takto je toho dost, řek bych.
Trochu víc fotek zde
Vstáváme s mírným hartusením, neb časovka v jeskyni Aven d´ Orgnac je již na 11. Zdálo se nm to v lednu jako dobrej nápad, dnes to byl trochu hon, zvlášť když přejedeme jeden dálniční sjezd a pak ve vsi krapet blbě odbočíme. Ale již v 10:57 jsme byi na místě a dámy se stihly i vyčůrat. Co se dělo v jeskyni nevím, s Najtem jsem obcházel kolem, abychom se trochu prohřáli. Vím jen, že na 423.schodu Fanča zjistila, že jsou tam schody a že jí to asi nepjde, Ale byla odměněna tím, že výtah zpět startoval z -120.patra a to ještě nikdy neviděla. Vilík i babička zapomněli, jak se vypne na foťáku blesk a tak jeho fotky jsou z mobilu, ale evidentně si zařádil (v albu jsou zařazeny nakonec ne proto, že by byly špatné, ale proto, že jsme nepřišli na to, jak je přenést do pc jinak než přes whatsapp a ten jednak fotky zmenšil (asi), jednak jim dal datum vytvoření=datum přenosu.) Každopádně už všichni vědí, co je to krápník a co speleolog. Takže pokrok.
Konečně pravá francouzská hospodská strava. Snad jen zmrzlina s lentilkami se moc nechytila, špagety boloňské v nich celkem zmizly. A my měli vepřvé špízy s vynikající hořčičnou majdou, mlask.
No ale v lanovém centru nás čekají už v 15:30, sice jsme bloudili jen úplně na konci (waze dává jinou cestu než mapy.cz), ale i tak na minutu přesně platíme vstupné. Ano, jsme tu prvními Čechy, ano, Najt je tu největší pes v historii a to ještě nevěděli, jak dobré mužstvo jsme sestavili. Po 2,5 hodině jsme je prostě z těch lan utrhli (babička šla lehko) a se šklíbivým úsměvem pokývly, že se těší na dědovu véču. Vilík 8, Fáňa jen 5 knedlíků bramborových, evidentně jim vyhládlo. A v těch 33stC také vyschli pěkne. Jen teď, je nějakých 23:30 ještě neusnuli, patrně krapet přetaženi. Všichni krom Najta, tan ze spaní běhá už od 20.
Pár fotek zde
5.7.2020
Předáváme dům, pro jistotu ještě Vilík před paní domu ukazuje, že záchod zůstal funkční. Máme dost času, tak se couráme přes Glanum, kde stojí Mausoleum rodiny Juliů Chtěli jsme vidět i klášter, kde se léčil van Gogh, ale znepřístupnili jej. No a navíc už bylo nějakých 30stC.
Přes obec Le Baux, odkud pochází bauxit a mají tam hrad, dnes dobyt stovkami aut, jedeme do Arles. Vilík tvrdí, že aréna v Pule je menší, nevíme, neb v Pule jsme nebyli, ale tady jsme arénu obešli, rovněž řecký tyjátr jsme viděli. Rovněž jsme poobědvali v nefalšované francouzské restauraci, kde si nemohli zvyknout na to, že my teda obědváme max.10 minut, to jim trvalo, než přinesli kolu. A prtože Najtík se trochu pletl obsluze, málem jsme přišli o druhý chod (on by nám ten předkrm stačil), protože Jindra Najtíka odtáhla z putyky; musela se na druhý chod vrátit. Poprvé v životě se mi stalo, že jsme se s placením vnucoval, ale byl ignorován, vo měli děsnej fofr (3 stoly, no, chápejte).
Katedrála nezklamala, jen Vilík neví, kdo to byl Barbarosa, který zde byl korunován. Bohužel jeho fotky interiéru moc nevyšly a on to bezmála oplakal. Ale ono to není psina fotit bez blesku ve tmě, že. Musíme se ještě moc učit.
No a pak už dobýváme Cacharel, parádní hotel uprostřed delty Rhôny. Tak nádherně předělané stáje není snadné vidět, spousty starých nádherných fotek, jediný pán v recepci+baru+všude, pán, jemuž je nejmíň stejně jak hotelu a přestože je evidentním francouzem, mluví anglicky bohužel zase podstatně líp jak my... Prostě krása. Okolo plameňáci a bílí koňové. Kdyby nebylo 35stC, nemělo by to vůbec žádnou chybu. Kupříkladu bazín je parádní, jen dle Vilíka holt moc malej. Asi maj na Vinohradech větší.
V podvečer jedeme k moři, jen se tak trochu . Moře je naštěstí dost velký, navíc dost studený. Bohužel si to myslelo mnoho francouzů, takže jsme se sotva vešli. A ten písek, ten je teda děsnej, nepovedlo se jej vyprat z plavek, z objektivů, odnikud. Ale poplavali jsme si aspoň.
Večeře byla experimentální - sušené adventure menu, spadlo do nich jak Němci do krytu. Zálibně jsme hleděli, jak mizí 2x190 Kč, což teda bylo podstatně míň, jak jejich menu v restauraci.
Ovšem místo plameňákům při západu slunka - čuměli do svých mobilů. Tato posedlost je ochuzuje, ale jsou dost velcí na to, aby to pochopili sami.
Pár fotek (autoři já a Vilík) je zde
Tento den měl být trochu méně hektický, neboť část výpravy začíná projevovat značnou fyzickou opotřebovanost, kupříkladu Najt. Ráno jsem zkusil v recepci zatančit otázku, zda by šlo pojezdit na koni; naštěstí se stalo, že dnešní recepční neuměla na rozdíl od včerejšího chlapíka anglicky ani klapnout, tož jsem ztratil ostych a vyzvěděl, že koně jen vede v ranči.
Do ranče jsme ihned vyrazili a zamluvili 3 koníky na 14. hodinu a jeli nakoupit psí maso. Zdánlivě triviální úloha - jedno mražené kuře - se ukázala nad naše síly, takže jsme přivezli banány, nektarinky, meloun a 2 vepřové stejky, bo jiné maso nemají.
V hotelu jsme si k obědu koupili zeleninový a masový talíř, na každém trůnil nádherný bobek sýra, ovšem děti ocenily pouze čerstvou bagetu, rajčata zbyla na mne. Fanče též zachutnala sušená šunka, snad jí to přejde, jinak v Košíku budou muset doplnit položku o jambon.
Ve 14 jsme nasedli na pravé a nefalšované bílé camarqské koníky (žádný plňáci, Lidu, ale spíš vyšší pony, profesorský koně naprosto klidný ale ne netečný) a hodinu se potulovali podle zdejších salin, očumovali jsme plameňáky, ochutnali místní slanou trávu (Fanča ne) a ani se nezdálo, že výprava trvala celou hodinu. Ve finále dokonce koník s Fančou naklusal! A ona se hlasitě smála. Nikdo si nevšiml, že kolem je 39stC. Jedinou ostudou jsme byl já, který při sesedání nechal levou ve třmeni a trochu jsem jim zválel dvůr.
Po vyjížďce ještě 3x bazén, krátká procházka k plameňákům a večerní debata o Voldemortovi, Frodovi a dalších důležitých figurách. Fanynka odpadla už v půl desáté a dobrovolně šla spát. Snad se z toho vyspí...
Pár fotek pak zde, začíná to už v půl šestý ráno, kdy jsme šli vyhlížet slunko.
7.7.2020
Den přesunu, čili v podstatě nuda. Ráno jsme si mohli trochu přispat, tedy někteří. To balení by mělo nebejt. Ještě jsme maloučko protáhli těla v bazénu a vyrazili na severovýchod.
Zastávku trochu vynucenou hladem a dalšími potřebami v rozestavěném odpočívadle snad ani nebudu příliš popisovat, snad jen , že Vilík zde objevil kouzlo tuňákových sendvičů.
Druhou již plánovanou zastávkou pak byla baziika Notre Dame de la Salette, nějakých 1800 metrů vysoko, moc pěkně umístěný kostelík. Váže se k němu klasická legenda, jen holt zdejší pramen nemá takovou sílu, jako ten Lurdský. No a nebo marketing. Ale místo je to moc pěkný.
Do Uriage jsem s pomocí navigace dojeli, i když se k místu ubytování dá jet pouze jednosměrkou v protisměru, taková místní specialitka... Další fintou je, že hrad mohutně opevněný byl zavřený. Na třetí pokus se nám podařilodovolat na smluvené místo a mou plynnou angličtinou vysvětlit, že jsme zde a chceme spát. Neznámý hlas slíbil poslat heslo na otevření vrat do SMS, když 15 minut nic, volám znovu již trochu rozezlen, tedy přes chat píše heslo, první vrata, druhý vrata, schody, chodba vlevo, schody, kód schránky, v ní klíč, odemknout... čekám souboj na rapíry, ale dopadlo to dobře, duchy jsme rozehnali a uvařili krupičku.
Spíme v jedné místnosti, vedro jak v horách, psík odmítá chodit, protože schody nerad. Moc se to povidlo :-)
Pár, dneska opravdu jen pár, fotek zde.
Jsme ve Švýcarsku, nedaleko Sionu. Baterka dochází, zdejší zástrčky mají velmi specifický tvar. Možná to nedokončíme.
Cesta z hradu sem do Sionu byla odměnou pro nás starce, co vlastně Alpy nikdy neviděli. Ano, Mont Blank v celé své kráse jsme viděli skoro ze všech stran. Naprosto krásnej kopec.
Ovšem největší zážitek logicky byl při koupi pizzy z automatu, to jsme tedy ještě neviděli. Pozor, ta pizza byla horká!
Bydlíme asi v nejkomfortnějším apartmánu, pravda, občas někde ta pavučinka, občas nějaká ta muška, ale prostě komfort.
Aspoň trochu kultury - navštěvujeme město Sion a hrad nad ním, tedy hlavně pod hradem místní vivakolu a jablíčkovej džůs, jinak prostě ten kopec nevylezem. Sotva jsme hrad dobyli a proběhli pozůstatky hlavního paláce, už přišel pán že zavírají, a tak nemělo smysl stoupat na druhý kopec ke kostelu. Ale i tak bylo kultury vlastně požehnaně. Spěcháme, víme, že máme nakoupit. Ale zapomněli jsme, že jsme na kulturním západě a nikoli na divokém východě, takže v 18:30 je již nákupní centrum COOP velikosti Globusu uzavřeno. Tomu se řká studená sprcha, zvažujeme, zda smíme s prázdnou dojet domů, ale snad nás Najtík nevyplísní, když on má svá kuřátka z Francie ještě. A my se uskromníme. K večeři budou masové koule v rajské omáčce s babiččinými fleky. Děd dojížďák se má.
Pár fotek včetně Vilíkových zde.
Největší výkon celé výpravy - dobýváme Mont Fort - 3.330 metrů nad mořem. A protože jsme moderní lidé, využijeme k dobytí nejen sílu končetin, ale i sílu intelektu, a jedeme tam lanovkou. Ano, správně, Najtík s babičkou hlídají auto.
Vilík se choval jak starý zkušený horolezec, přestože kyslíku bylo krapet málo, držel se motouzu a dobyl vrchol bez jakékoli pomoci, jak pravil jakýsi kolemjdoucí šerpa, Vilík provedl gud klimbink. Fanča měla s horolezectvím trochu potíž. Napřed nechtěla vylézt až na vrchol, že vlastně u lanovky už je nahoře. Pak se nechala přesvědčit, že za ruku to zvládnem a zvládli jsme. Jen holt těch fotek je zaplaťpánbu míň.
Informační cedule na vrcholu Mont Fortu jsou trochu zmatečné. Nejen, že vyžadují nasadit brýle a na to jsme neměl dost rukou, ale navíc jsme s Vilíkem zjistili, že ať koukáme na jakoukoli stranu, vždy je tam Mont Blanc. A my měli za úkol najít Matterhorn. No, sice si myslíme, že jsme ho našli, ale na cedulce nebyl. (Až po návratu nám babička vyzradila, že místní domorodci mu říkají Monte Cervino, ale to my už zase nevíme, co bylo na cedulkách.)
Doma vaříme brkaši s opečenou šunkou a vyrážíme na poslední zdejší dobrodružství - navštěvujeme podzemní jezero Lac Souterrain. Fany napočítala plných 28 ryb, ovšem neulovila žádnou.
No a tím cesta v podstatě končí. Zítra ráno zabalit a přes prameny Rhôny (abychom viděli začátek, když jsme tak podrobně prozkoumali konec) a přes Vaduz (aby měl Vilík čárku) pelášíme domů - do Česka, do Prahy, do Vinohrad...
Pár fotek - tentokrát jsou autoři 3 - zde
10.7.2020
No, a jedeme domů. Opouštíme St.Leonard (něco posledních fotek z rána) ba celý kanton Walis a jedeme dále proti proudu Rhôny, cílem jsou její prameny. Ovšem pokud si do navigace dáte Rhonequelle, vězte, že to pak je ještě dost daleko, takže u té hospody jsme vylezli, psa vynesli a za trest jsme jim aspoň pomočili les, když nás tak obelhali. No ještě štěstí, u vlastních pramenů je vše zavřené a zalýgrované, neb se tam stavejí nové a lepší prameny, možná i jiná řeka odtamtud poteče. Ale zopakovali jsme si pohled na ledovec a jukli na to, z jakého potůčku v Camarqu je ten veletok. A ano, trochu jsme porušili pravidla červenobílých pásek.
Dalším cílem je Vaduz, už vlastně jen pro vyrytí dalšího zářezu do cestovní hole. Ovšem 13km před hranicí už hladovci nevydrželi, že bychom oběd dali v lichtenštejnské hospodě a tak jsme otestovali Burgerking na dálnici. Jasně, že to není jídlo, ale říkejte to 3/4 výpravy, snad jen Najt se mnou souhlasil. A tak z pobytu ve Vaduzu se stala jen minuta na parkovišti, kde jsme složitě ladili waze tak, abychom se v Rakousku vyhnuli dálnici, protože se nám na těch 5 km nechtělo kupovat desetiletou známku. Zde waze zklamala na plné čáře a tak Jindra s pomocí map.cz navigovala ze zadního sedadla od semaforu k semaforu, ale fakt jsme se dálnici vyhnuli.
Severní obchvat Mnichova je již dokončen, takže jsme jen letmo jukli na arénu Bayernu a pak už jsme vlastně nic neviděli a spali jsme až do Prahy.
Celkem ujeto 3456 km, z Prahy do Prahy.
Poslední střípky z cesty jsou zde